Ranč Na Konci Světa

Tak si šéf může letos udělat první čárku za obsednutého koně. Aramonovi jsme sedlem vyhrožovali vlastně už od podzimu, ale nějak pořád nebyl čas. Jenže teď už si o to Arouš vyloženě koledoval! Ještě než jsem zase začala jezdit do Olomouce, měli hřebčáci s Princkem v ohradě balík sena, a tak jsem je hned ráno vyhodila ven a pokud nepadal mokrý sníh, zůstali v ohradě až do večera. Říkala jsem si, venku je zima, přidám jim sypání, ať mají „teplo do zásoby“. Jenomže koníci měli těch zásob zřejmě příliš a vodění do výběhu začala být poměrně riziková záležitost. Dokonce i jindy flegmatický Lacoste ožil! Ara třeba zjistil, že když se dostane kousek přede mě a pomalu se rozběhne, nemám ho na tom uježděném sněhu šanci udržet. A tak jsme si hráli pravidelně na honičku. Jednou se dokonce vydal až nahoru za kopec k Saitlům. Vždycky to dopadlo tak, že když jsem nahánění vzdala a křikla za ním, ať si jde kam chce, ale bude hlady, doklusal za mnou a nechal se chytit, podšívka jedna! Luboš se mi večer vždycky jen smál, když jsem mu popisovala svoje ranní zápolení s mlaďochama. Jenomže pak si to jednou zkusil sám a došel k závěru, že takhle to dál nejde. Nastartoval traktor a celé kolbiště, které do té doby pokrývala souvislá, poměrně vysoká, vrstva sněhu, vyhrnul. Bylo rozhodnuto. Ara začně od zítřka pracovat. Na lonži se choval, jakoby sedlo nosil denně, a tak chtěl Luba vyzkoušet, co bude říkat na jezdce. Neříkal nic. Žádné pokusy o útěk, stávky, rodeo – spořádaný kůň. I když jsem na něm v létě ve výběhu párkrát seděla, nečekali jsme, že bude všechno probíhat tak hladce. Podruhé už jsme jeli do terénu. A jezdíme zatím každý víkend. Šéf má na ježení nového koně a moc moc si ho chválí (taky budu muset vyzkoušet ) Jenom škoda, že není kapánek větší...